Máj je lyrickoepická báseň. Skládá se ze čtyř zpěvů a dvou intermezza (pauza). Do popředí se dostává příroda, filozofické úvahy. Mácha využívá přívlastky vyjadřující barvu, hlásky dává do zvukosledů, užívá kontrasty (májové jitro X poprava), užívá metafory. Mácha v této skladbě zcela vybočil z obrozeneckého programu 1. poloviny 19. století a pojal ji jako osobní zpověď rozervaného ramontického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života.
OBSAH: Obávaný vůdce loupežníků Vilém zabil svého soka v lásce, aniž však věděl, že je to jeho otec, který ho v dětství vyhnal z domu. Vilém den před poravou přemýšlí ve vězení o svém osudu, loučí se se životem a vzpomíná na svou milou Jarmilu. Svou vinu odmítá, sám sebe viní jako oběť sobeckého, nemilujícího otce. S Vilémem soucítí také žalářník, zdrcený tím, co osobě Vilém vyprávěl. Po hodinách plných samomluv, kde vystupuje smrt jako definitivní konec života, je nešťastný otcovrah odveden na popravu doprovázen modlícím se davem lidí. Uprostřed májové přírody ve slzách se loučí s milovanou zemí, kde je popraven lámáním v kole a jeho tělo vystaveno pro výstrahu.
ÚRYVEK:
Byl pozdní večer – první máj –
Večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
Kvetoucí strom lhal lásky žel,
Svou lásku slavík růži pěl,
Růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
Zvučelo temně tajný bol,
Břeh je objímal kol a kol;
A slunce jasná světů jiných
Bloudila blankytnými pásky,
Planoucí tam co slzy lásky.
